Kolena zahojena. "Hojíš se jako kočka," pravil kolega Drtikol. I přes špunty v uších a sluchátka na

Kolena zahojena. "Hojíš se jako kočka," pravil kolega Drtikol. I přes špunty v uších a sluchátka na nich bývám po pískování mírně nahluchlá, tudíž jsem se zeptala, jak se holí kočky. Dlažba byla vybrána. Už vím, že: a) nesmím nic vybírat a kupovat v pátek odpoledne, neb to jsem po týdnu v práci už vyfluslá a mám oslabené tělo i úsudek, b) jsem ukrutně zbrklá, sklon všecko hodit za hlavu a vydat rozhodnutí bez ohledu na výši s tím souvisejících výdajů, mám zejména v pátek. Jenže v pátek se tak dobře nakupuje, kratší den v práci, úleva z přicházejícího víkendu, konečně čas na ty nákupy, ať už v rámci otevíracích hodin prodejen, nebo s klidným spočinutím u počítače... Když jsme s Liškou vybraly moop mama v Baumaxu první dlažbu, tu, kterou mi rozmluvili, že to bude za sto padesát korun šmejd, byl pátek. Dlažba byla takováhle:
Tu druhou dlažbu jsme taky byli vybírat v pátek. Poněkolikáté. V tom obkladačství jsme už byli před časem, poprvní. Synka už jsem musela přemlouvat, aby jel se mnou, už nechtěl, už mu to akorát lezlo na nervy. Že furt vybírám, nic se mi nelíbí úplně, a když už se pro něco jakože rozhdonu, do hodiny od návratu domů se mi to rozleží a už to nechci. moop mama V ten pátek se nám věnovaly dvě prodavačky a snášely na osluněnou část prodejny kdeco. Vysvětlovaly, že by byla chyba vzít mnou vybranou dlažbu s výrazným dřevovým motivem, protože linka ho má sama o sobě taky dost výrazný a měli bychom doma předřevováno. Vysvětlovaly, jak to, co mi bylo sympatické nedřevové, je moc teplý nebo moc studený odstín. Vybraly béžovou mírně flekatou dlaždici a doporučily jako nejlepší, a i když syn napřed řekl "hnus", tak pak se na ni koukal a koukal a nakonec se mu začla líbit. Já byla nejistá. Rozpačitá, že používám zas takové patetické příměry, povídám: "Ale nemám ten pocit, že srdíčko mi poskočilo a zajásalo, že je to ono..." Prodavačka moop mama v tu chvíli získala pohled paní učitelky z první třídy základní školy. "Paní Rulisová, vy hledáte ideál. Ale ideál nenajdete, ten neexistuje..." Možná působím dojmem nespoutané tvrdohlavě samostatně uvažující osobitosti. Opak je pravdou. Autority na mě vždycky měly silný vliv. "Dobrá," řekla jsem, "tak mi to napište. A já rovnou zaplatím zálohu, ať si to zas nerozmyslím." Syn odfoukl jak parní lokomotiva a protočil očima. Že prý Hurá, no konečně. Doma jsem si našla tu dlažbu na netu a byla jsem docela pryč z toho, jak je žlutá. V pondělí jsem telefonovala do toho obkladačství. Jestli by ještě šlo změnit moop mama to a ono. No, už nešlo, objednávka byla odeslána hned v pátek. A aťse nebojím, že těm barvám na internetu se nedá věřit. Což to jsem odsouhlasila, s trpkou nedávnou zkušeností stran barvy kuchyňské linky. Za týden jsme jeli pro dlažbu. Byla úplně jiná, než jsem si ji uložila do paměti. I ta dlažba, i ty obklady za linku. Dlažba žlutší, asi jako na internetu, obklady červenější, taky asi jako na internetu. Asi takhle:
"Nejde to vrátit?" moop mama "Nejde. To je zboží na závaznou objednávku." Paní prodavačka měla pohled úřednice z berňáku, ale pak vyměkla na tu paní učitelku. "Paní Rulisová, bude to perfektní, uvidíte. Vybrala jste to moc dobře, až to budete mít všechno pohromadě, uvidíte, že to bude krásná kuchyň. Musíte si víc věřit!" "To máte pravdu," pokývala jsem odevzdaně hlavou. Naložila obklady i dlažbu a odjela. Doma jsem dvě kachle dlažby položila před zatím jedinou složenou kuchyňskou skříňku. A sevřel se mi žaludek. Pomooooc... Vytáčím telefonní číslo. Vztah nevztah už je definitivně Nevztah a měla bych být hrdá a nedolejzat, ale nedokážu to. Nezvládnu moop mama to. "Jsi doma? Nemohl bys na chvilku přijet?  Nevím, moop mama co mám dělat. Ta dlažba je hnus. Ta z Baumaxu by byla stokrát lepší... - A koliks vypil?" Vypil moc. Tak jinej. "Fando, co děláš? Nestavíš se na kafíčko? Potřebuju pomoc a útěšné slovo, ta dlažba je hnus... Jasně, ne, kdykoli..." Jeden přijel druhý den hned ráno, druhý třetí den večer, oba mě ujistili, že dlažba moop mama není špatná, že sice nemá úplně ten odstín jako dvířka na kuchyňské lince, ale že bude dobrá. A že jsem prdlá. Jsem. Kdysi jsem na laskavou výtku, že jsem prdlá, odvětila, že kdybych nebyla prdlá, nešukala bych s dotyčným na schodech. To se zapomenout nedá. Autority na mě mají silný vliv. Protože vím, že jsem prdlá. Stejně se mi pořád trošku zvedal žaludek, když jsem se na tu dlažbu podívala. Nebo na ni pomyslela. Jako  vždycky, když vyvedu nějakou absolutně zbrklou, emocionálně nezvládnutou šílenost. moop mama Ale všichni svorně tvrdí, že si na tu barvu časem zvyknu, že mi to za čas ani nepřijde... Uběhl pracovní týden a byl další pátek, v sobotu ráno měl přijít zas další kolega mi tu dlažbu položit. Měla jsem srovnanou podlahu, oťukaný xylolitový soklíky i hrby na potěru, vyluxováno ve škvírách kolem zdi, napenetrováno... Rozložila jsem dlažbu na plochu části kuchyně, abych se podívala, moop mama jak... Bylo to ještě horší. S každou další dlaždicí barva dlažby ztrácela tu milou krémovitou našedlost a byla sytější a sytější, žlutší a červenějí... "Toníku, já už nemůžu, už nemůžu.